Jsou vhodné barefoot boty do města?

Barefootové boty už jsou s námi téměř čtvrtstoletí. Jedná se o vepředu rozšířené boty, které mají velmi tenkou podrážku a nemají podpatek. Simulují tedy člověku přirozenou bosou chůzi. Na rozdíl od bot s pevnou podešví, nemluvě o botách s vysokou podrážkou, podpatkem a úzkou špičkou. Vzhledem k rozrůstajícím se problémům populace s pohybovým aparátem notně vzniká otázka, zdali barefootové boty mohou být řešením tohoto palčivého problému. Idea je tedy jasná, vrátíme-li se k chození „na boso“, vrátí se nám i zdravý způsob chůze a zdraví pohybového aparátu?

Nikým nepozorovaná změna

Je důležité si uvědomit, jak velkou změnou prošla naše chůze během posledních cca 100 až 130 let. Jednak množství povrchů, které jsou důkladně vyasfaltovány nebo vybetovány extrémně narostlo, stejně tak narostla i dostupnost bot. Ještě na začátku 20. století a v některých oblastech až do druhé světové války děti běžně chodily bosy a boty byly vzácností. Tudíž ono celoživotní nošení úzkých bot se zvýšenou patou není z hlediska evolučního něčím, na co jsou naše těla adaptována.

Podpatek mění úhel, pod kterým naše noha přirozeně stojí a my tak bez bot stojíme mnohem více na patách, než bychom měli. Úzká špička zase neumožní přirozené rozprostření prstů a váhy, a tak se šikovné prsty na nohou, které by se měly podobat v něčem prstům opičím, stávají jen poslušně uspořádanou mrtvou hmotou v těsné botě.  

Další faktorem je prodlužující se věk dožití a také to, co dnes sledujeme pod pojmem longevity. Tedy snaha dožít se co nejvyššího věku v aktivním stavu, který nám dovoluje sportovat a užívat života naplno – jinými slovy – chceme toho od našich kloubů po šedesátce mnohem více, než čekali naši předkové.

Posledním faktorem je také růst obezity a obecně průměrné váhy lidské populace. Klouby před sto lety nemusely v průměru nosit váhu, kterou musí unést dnes. Všechny tyto faktory způsobují fakt, že dnes je už spíše standardem než výjimkou, že za život nás potká ta či ona operace kloubů pohybového aparátu.

Může nás zachránit barefoot?

Nejdřív je třeba předestřít, že na tuto otázku z principu zatím neexistují velké soubory dat. Jednak jsou barefootové boty pořád stále poměrně novou záležitostí. Za druhé bychom pro spolehlivou odpověď proti sobě museli postavit dvě skupiny a pozorovat v dlouhodobém horizontu signifikantní rozdíly pohybového aparátu mezi skupinou nosící barefoot boty ve města a porovnávat je se skupinou, která takové boty nenosí, a to ideálně po dobu lidského života.

Vzhledem k nemožnosti opřít se o nějaký dlouhodobý výzkum, jsou další řádky sebrány z poznatků nás samotných, našich známých a kamarádů. A hned na úvod je třeba říct, že se nám podařilo sesbírat poměrně různorodou směs poznatků, ze které na jedné straně vycházejí jedinci, kteří jsou schopni chodit po dlouhé roky městem jen v ponožkách nebo bosí a evidentně není nic, co by je trápilo. Rovněž ale známe případy, kdy nošení barefootových bot ve městě v kombinaci s dalšími limitními faktory vedlo až k poměrně závažným a dlouhodobým zraněním.

Město versus příroda

Než se ale vrhneme na zhodnocení, je potřeba si ještě říct, proč se ptáme na otázku nošení barefootových bot právě ve městě. Je to jasně proto, že chodíme-li v barefootových botách po lese nebo po různorodých površích, jsou naše nohy stimulovány a noha je nucena reagovat na různé podměty, dostáváme se do roviny chůze, která je nám z hlediska evolučního přirozená. Zatímco v betonovo – asfaltové džungli velkoměsta je situace díky kompaktním stále rovných povrchům situace zásadně odlišná. Naše nohy nedostávají žádné stimuly ze stejnorodých povrchů. Navíc je potřeba často měnit tempo, dobíhat tramvaj, zrychlit na přechodě, a to vše zvyšuje nároky na náš pohybový aparát – zvláště, pokud máme zažité jisté pohybové odchylky.

Naučíme se chodit sami?

 Častým argumentem pro barefootové boty je, že díky jakési vnitřní inteligenci našeho těla dojde po nazutí barefootových bot k úpravě chůze a vzniku správných návyků. Že se tělo zkrátka naučí chodit samo. Takovou tezi můžeme částečně přijmout právě v přírodě, kde jsou povrchy rozrůzněné – zkusme se například projít bosí lesem mimo cesty. Ale na městských površích ke změně chůze dojít nemusí a naopak, pokud máme nějaké typy problémů, jako například propadlá klenba, vbočené kotníky, propadlá kolena nebo chodíme na paty, spíše dojde bez tlumící podrážky ke zhoršení a potenciálnímu úrazu.

Kruh, ze kterého není úniku?

A tady se dostáváme k jádru problému. Pokud trpíte výše zmíněnými obtížemi – propadlou klenbou, vbočenými kotníky nebo chůzí na paty – měli byste se je pokusit odstranit dříve, než si pořídíte barefootové boty. Mnohé lze změnit aktivním tréninkem: postavení nohy, chodidla i klenby. Jenže abyste mohli správně upravit chůzi, potřebujete boty bez podpatku se širokou špičkou – tedy právě ty, které se označují jako barefoot. A ty nejsou vždy vhodné do města, dokud noha není dostatečně připravená. Kruh se jakoby uzavírá.

Alespoň nyní se zdá, že východiskem jsou boty nové generace: nemají podpatek – tzv. zero drop, mají ale širokou špičku a zároveň silnější podrážku, která lépe tlumí nárazy z tvrdého městského povrchu. Ale ani ony samy o sobě nestačí – špatné pohybové návyky v nich přetrvají stejně dobře jako v čemkoliv jiném. Bez vedení odborníka, bez cíleného tréninku a bez trpělivosti se vzorce chůze nemění.

Cesta tedy nevede přes boty, ale přes rozhodnutí začít. Návštěva fyzioterapeuta nebo podologa, práce na nohách a postupné opravování zažitých vzorců – to je základ, bez kterého jsou jakékoliv boty jen nevyužitou šancí. Teprve pak dává smysl sáhnout po botách, které zdravou chůzi skutečně umožní. Jako u každého zlozvyku, který se budoval roky, nebude náprava okamžitá.

Z onoho načrtnutého kruhu tedy existuje východisko, jen jako vždy nezačíná jednou spásnou pilulkou nebo koupí bot, ale dlouhodobou a soustavnou prací na změně našich vzorců.

Foto Annie Spratt a Dmytro Nazarko z Unsplash